Abalony pro bílá ramínka

Mohla bych Ti psát o tom, jak jsme se na Nový rok povalovali na překrásné pláži Safírového pobřeží. Jak je zde voda jiskřivá.

Jak jsme s dětskou radostí dováděli ve vlnách.

Jak nás celé dopoledne pozorovala rodinka delfínů, hrajících si jen ob vlnu vedle.

Jak to bylo jako v ráji…

Napíšu Ti o tom, jak jsme poprvé ochutnali abalony.

Abalony s příběhem.

Jemňoučké masíčko, lehce slané, křehké, ovoněné kouřem z ohně.

Delikatesa.

Saltwater Creek, NSW. (Naše novoroční pláž.)

Saltwater Creek, NSW

Když chceš abalony, musíš do moře. Hbitě chytit ulitu v pohybu, s přitisknutou nehneš. Jako běloch smíš chytit jen dvě denně, jako Aboriginec deset. Nachytal jich během chvilky plný vak. Ukazuje nám, kde mají pusu, kde oči. Jak se dychtivě snaží vrátit do moře. Jak se čistí, vyndají, připraví. Srdečně nás zve, abychom je ochutnali. Ganan - vřelý, usměvavý a přátelský Aboriginec. Ještě skočí chytit humra. Pak rozděláme oheň, pečeme abalony a poprvé se dotýkáme příběhu Austrálie. Příběhu, který je stále živý.

Žiješ ve své zemi. V zemi, která není jednoduchá. Hodně horka, sucha, pouště. Ty víš jak. V souladu. Umíš najít vodu. Lovíš v moři, ve vzduchu, na souši. Lovíš, abys přežil, ne, aby ses přežral. Dodržuješ pravidla. Jsi trpělivý. Jsi napojen. Víš kdy. Kdy kvetou ty správné stromy, kdy hnízdí ptáci, kdy je sucho. Tento kalendář řídí Tvé dny. Teď táhnou řekami dobré ryby. Nelovíš ty první, víš, že vedou ostatní. Moudrost a tradice předávaná ústně dál a dál. Po staletí. Po tisíciletí. Tvoje země. Tvůj svět.

Připlouvají bílí. Zemi Ti berou. Přivážejí svá pravidla, své zákony. Berou Ti nejúrodnější pobřežní oblasti. Loví příliš, chtějí víc. Je jich moc. Ty jsi pro ně jen další druh klokana. Vadíš jim. Smrdíš. Vytrhávají kořeny. Trhají tradice, trhají rodiny. Násilím Ti berou děti a převychovávají je podle svých pravidel, v bílých rodinách, v sirotčincích (1910 – 1960). Asimilace se nedaří. Tvé děti nezapadají do bílého systému. Nechtějí „bílé“ vzdělání, padají na sociální dno, se všemi důsledky. Ztracený jazyk, kultura, identita. Ztracená generace.

Jsou milí, nakonec ti v roce 1967! dávají občanství, v Tvé zemi. V roce 2008 se Ti omluví premiér, že prý: „Never, never happen again.“

Sedíme na útesech okolo ohně s partičkou Aboriginců. Nechybí jim smysl pro humor, to když vtipkují, že pokud přijde bílej ranger, píchnou mu šroubovák do břicha. Na pobřeží je situace lepší, tam se míchá hodně kultur. Ve vnitrozemí jsou stále na okraji společnosti. Těžko shání práci. Mnoho z nich je na podpoře. Propadají alkoholu, který špatně snáší. Jako kdysi indiáni.

Tmavé tváře, ostré rysy, výrazné nadočnicové oblouky, široké nosy, uhrančivé pohledy. Vypadají tak starobyle přísně. Nejstarší dosud žijící kultura lidské historie. Víš, tahle země fakt nebyla stvořena pro bílý evropský ramínka, který bez padesátky místní slunce sežehne.

Nadřazenost. Namyšlenost. Sobectví. Slepá víra v toxický systém, vzdělávání, zdravotnictví. Strach. Strach z neznáma. Strach z odlišného. Strach z pravdy.

Abalony. Jemňoučké masíčko, lehce slané, křehké, ovoněné kouřem z ohně. Delikatesa.

Hezký nový rok!